Dopis na druhý břeh

Tenkrát ho našla babi. Nebyl to vlastně ani pořádný dopis se vším všudy. Jen pár zoufalých vět na obrečené kartičce. Myslím, že to dokonce byla jmenovka na dárek. Na tom ale nezáleželo.

Když se nám jedno první únorové ráno rozdrnčel telefon, bylo to jako blesk z čistého nebe. Děda zemřel. Moje první „blízké“ úmrtí mě zasáhlo absolutně nepřipravenou. To přece není možný! Den předtím jsem si domů hrdě donesla pololetní vysvědčení s vyznamenáním a na dnešek jsem objednaná ke kadeřnici. Vlasy půjdou dolů. Chtěla jsem dědovi v nemocnici udělat rovnou dvojitou radost. To proto jsem za ním nepřišla hned ten den, co ho přijali. Mělo to být dokonalý. Místo radostného dne se přede mnou začala otevírat hluboká černá propast. Prošvihla jsem to. Definitivně…

Smutnila jsem dlouho. Většinou tajně. Byla jsem (a pořád ještě leckdy jsem) mistr v maskování svých pocitů. Neukázat slabost. Skrývat slzy. Nepřidělávat druhým starosti. Vždyť já jsem se styděla i za to, že pláču na pohřbu. V první řadě, hezky všem na očích. A s výhledem na rakev, která se mi zdála hrozně maličká. Nemohla jsem ji přestat sledovat. Chtělo se mi řvát. Chtělo se mi vyskočit ze židle, shrnout všechny ty kýčovité věnce, odklopit víko a ještě jednou dědu vidět. Přesvědčit se, že tam neleží celý namačkaný. A ještě tolik toho říct. Jemu, i o něm…

Nebyla možnost, nebyl čas. Otevřená rakev se nehodí. Nikdo to tak nechce. Všichni se dívají. Neumíš mluvit před lidmi. A před smuteční síní už čeká špalír jiných pozůstalých na svých dvacet minut. A tak jsem toho spolu se slzami tolik spolykala. Ach, dědo…

Už vlastně ani nevím, kdy jsem tu kartičku zastrčila pod kámen vedle našeho urnového hrobu. Možná o dědových narozeninách. Určitě to ale bylo v den, kdy už jsem tíhu všeho toho nevyřčeného nedokázala unést.

A tak jsem zasedla k psacímu stolu a přes slzy ani pořádně neviděla, co píšu. A vlastně to ani dodnes nevím. Ten vzkaz šel z hloubi srdce, ne z hlavy. Měl tiše a nepozorovaně zetlít a vít s sebou ten nejtěžší kus mé bolesti. Omluvit se. Vysvětlit to. Říct to podstatné, co jsem neřekla včas.

Jednoho dne se na mě babi dívala trochu jinak už ve dveřích, když jsem za ní přišla na oběd. Bylo vidět, že mi něco chce říct, ale neví, jak na to. Nakonec to z ní vypadlo.

„Věděla jsem, že máš dědu ráda a že tě trápí, co se stalo, ale až teď vím, jak moc. Já jsem ten tvůj vzkaz nechtěla číst. Myslela jsem, že ho tam někdo schoval pro nás…“

Nejdřív jsem se cítila hrozně. Co jsem tam, sakra, napsala? Brzy mi ale došlo, že na tom vlastně vůbec nesejde. Ulevilo mi to. A i když došlo k nechtěnému odhalení, mělo nakonec hojivý účinek. Ten den totiž na chvíli spadly zdi, které jsme si kolem sebe v dobrém úmyslu vytvořily. Bály jsme se o tom mluvit, aby to té druhé neublížilo. A tak jsme kolem sebe chodily po špičkách, v tichosti, každá sama se svou bolestí.

Teď to bylo na chvíli jinak. Najednou jsme na to byly dvě. Objímaly jsme se, mluvily i mlčely, brečely, smrkaly, ale i smály. To když jsme si vzpomněly na nějakou veselou rodinnou historku. Bylo to uvolňující. Očišťující. Lidské. Hojivé. Stejně jako ten první krok – obyčejný dopis na druhý břeh.

Ten dopis vlastně začal jeden rituál, který si čas od času dopřeju, když cítím, že je čas nechat minulost minulosti a posunout se dál.

Zkuste napsat svůj vlastní dopis

Možná i vy cítíte, že něco už nedokážete nebo nechcete dál vláčet s sebou. A vůbec se to nemusí týkat toho, že vám někdo blízký zemřel. Na duši vás toho může tížit spousta.

Dávné křivdy z dětství, vlastní pocit viny, špatné vztahy v rodině nebo na pracovišti, zrada přátel, pocity nahromaděné po rozchodu s partnerem, zklamání až nenávist vůči vlastnímu tělu…

Ale i různé přechodové životní události – stěhování, dospívání, narození miminka, změna školy nebo zaměstnání, propuštění z práce, svatba i rozvod, náročná péče o staré nebo nemocné rodiče či postižené dítě, vážná nemoc nebo úraz, menopauza, osamostatnění dětí, nástup do důchodu…

Můžete mít v sobě tolik věcí, které už nemůžete nebo nechcete někomu říct do očí. Pocitů, které chcete vykřičet do světa, ale zároveň tím nikoho neobtěžovat. Trápení, které nemáte s kým sdílet. Tajemství, která nemá nikdo znát…

Vypište je ze sebe!

Začněte tím, že si pro sebe najdete chvíli a místo o samotě, kdy vás nebude nikdo rušit. Ideálně v době, kdy už ten den nikam nepůjdete, ať si můžete uvolněné emoce prožít a nechat vše ještě doznít.

Vytvořte si příjemnou atmosféru, ve které se budete cítit uvolněně a bezpečně. Řiďte se hlavně svými pocity, ne tím, co zrovna teď frčí. Jen vy víte, co je příjemné zrovna vám.

Můžete si třeba zapálit svíčku, do aromalampy či difuzéru kápnout éterický olej nebo použít vykuřovadlo. Uvařit si pořádný šálek dobrého kakaa, čaje, kávy. Prostor kolem sebe si můžete nějak symbolicky ozdobit třeba květinami, kameny, nějakým vzpomínkovým předmětem, fotkou, amuletem, soškou…

Vyberte si papír, na který se vám bude dobře psát a třeba má i určitou symboliku k tématu, které budete řešit. Někomu pomůže i jemná hudba v pozadí. Hodí se mít po ruce i kapesník a deku nebo měkký polštář na zachumlání.

Máte vše připraveno? Pusťte se do toho. Pište. Nepřemýšlejte nad tím, nesnažte se to uhlazovat ani nějak formulovat. Prostě pište, tak jak to cítíte, jak se to postupně dere ven. Ať už to budou věty, nebo jen hesla, můžete třeba i kreslit obrázky nebo symboly. Pokud ucítíte, že se vám do očí derou slzy, nebraňte se jim a nechte je téct.

Pláč je úlevný déšť, který očišťuje srdce.

staré čínské přísloví

Pište tak dlouho, dokud máte co říct a nezačnete cítit úlevu. Pokud to i po dopsání ještě není „ono“ a nějaké emoce se pořád hlásí, zkuste je nějakým způsobem vypustit ven. Můžete je třeba vytřepat, vytančit, vybubnovat, vykřičet nebo vybušit do polštáře. Nebo se jen zachumlat do peřiny a nechat se ukonejšit jejím teplem a měkkostí.

S dopisem potom naložte, jak cítíte. Můžete ho hned roztrhat nebo spálit, ale také ještě chvíli počkat, třeba než dohoří svíčka, nebo až prostě ucítíte, že je ten správný čas. Určitě to poznáte.

S láskou Lenka ❤

Lenka Varhaníková
Poznala jsem, že loučení nemusí být jenom o bolesti. A že smrt není jenom nepřítel. Teď s láskou ukazuji druhým, že hospicová péče není až tak o smrti, jako o životě. Ten špatnou diagnózou nekončí, ale mnohdy teprve začíná.  Radím těm, kteří hledají způsob, jak dopečovat své nejbližší doma a s respektem k jejich posledním přáním. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorkou e-booku 8 předsudků, které nám brání vzít své blízké dožít domů - jak je překonat a rozhodnout srdcem , a také projektu Death Café Club.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů